Na čí straně stojíte? Je vám bližší bělounká andělská nevinnost bez poskvrnky nebo si libujete spíš v čmoudu ohně pekelného? A na prémiovou otázku, zda byste se na dovolenou raději vypravili do sedmého nebe či do nejhlubšího pekelného kruhu, odpověď máte? Fajn, můžete mi ji tedy pošeptat... a nebojte se, mám pochopení - jeden má rád bohy, druhý zase rohy - vaše odpovědi si nechám pro sebe, však jsme jen lidé. Ono je to totiž beztak jedno a „Rozsévač větru“ vás o tom může přesvědčit.

Maja Lidia Kossakowská (1972) je Polka, jak už jste jistě dávno pochopili z jejího příjmení. Vystudovala střední uměleckou školu, absolvovala fakultu středomořské archeologie, externě spolupracuje s televizí, ale je především spisovatelka. Na svém kontě má krom sbírky povídek i dva díly románu „Řád konce světa“, v naší republice však (koneckonců stejně jako doma v roce 2004) startuje její románová tvorba právě „Rozsévačem větru“. A že je to počin veskrze zajímavý jistě netřeba dodávat.

O čem je? Samozřejmě o andělích a pekelnících. Sledujeme střídání u moci, kdy do té doby prostí Archandělé jsou samotným Bohem povýšeni na správce nebeských držav na úkor starých zkostnatělých pradávných Archontů. Shlédneme znovuzrození Daimona, Pána meče a hlavního hrdiny příběhu, pod novým jménem Abbadon - Hubitel. Jestli se vám ale teď zdá, že to bude nuda, jste vedle jak kolega Louža se svými teoriemi o heavy metalu. Akce, intriky, pak pro změnu akce a zase intriky. Archandělé skrývají velká tajemství, známá jen nemnoha zasvěceným a právě ta jsou teď ohrožena drzým nepřítelem, Stínem, samotným opakem a popřením Pána. Kde je vlastně Bůh, proč neodpovídá?

Pokud jste vášnivými čtenáři biblických kousků, jako první vás zřejmě překvapí (pomineme-li imaginaci a volné nakládání s postavami, které jsou u fantaskního románu pochopitelně nutné a které autorka i přehledně vysvětluje v závěrečných Glosách) mluva. Nejen satanáši, nejen vyvrhelové z Limba (Země nikoho), ale i Archandělé jsou lidští jako... no lidé, takže se i tak oslovují. Není tedy sebemenší problém, když Gabriela nazve spolubojovník „Gejbem“, Michael je „Miky“ atd. Navíc ani příslušníci pekelných legií nejsou žádnými zavšivenými rohatci, nýbrž jen odpadlíky z nebe, horší andělská já, a tak se setkáme s pochybujícím Luciferem, zvaným Lampa, i jeho ostřejším vykonavatelem Asmodeem. A světe, div se, Kossakowská nechává politické špičky obou táborů tajně kooperovat. Cože nám to připomíná?

Nemá smysl více prozrazovat z děje. Ten příběh je prostý, postavy (víceméně) známé, jen styl polské autorky a způsob zpracování tomu dává mnohem víc - jiskru, styl. Inu, další potvrzenka dávné teorie, že „východní“ spisovatelé dávají v představivosti a nápadech těm anglosaským čím dál častěji pořádně přes půlky.